Jsem v posledním ročníku magisterskýho studia. Nastupuju do své opravdu první oficiální práce na plný úvazek. Za sebou mám, dle mého názoru, minimální praxi vysokoškolského studenta. Nějaké ty překladatelské projekty, lektorování, práce s lidmi na nízké obchodní úrovni, vedení univerzitního spolku, několik zahraničních studijních stáží... Jdu do práce, protože očekávám, že konečně nebudu finančně živořit a budu si moci něco dovolit. Něco, třeba něco jako oběd v restauraci, nový boty, pořádnej noťas, na kterým ty CATy jen posvištěj ... od doktorandskýho studia mě všichni odrazují, dokonce i vedení. Málo peněz za moc práce, nejistá budoucnost, nadřete se stejně jako my. a kdo ji má jistou a kdo se nenadře?
Ok, volím soukromý sektor. Jsem chodící "cosi" nabité 100% energii, vášně a odhodlání. Pořád stejně jako jsem byla celých těch 5 let na výšce. Prahnoucí po zážitcích, nových možnostech, a že jich na tý výšce bylo! bez ironie po seznamování s novými lidmi. Hledajíc "něco", čemu se dá vdechnout život a co mě zase naplní, doufajíc, že to "něco" najdu v korporátu. naivka
Nastává zlom. Jsem ve zkušebce. Za celou dobu nepřijdu reálně do styku s prací, kterou bych měla vykonávat. Pořád jen nějaké nástřely, co asi budu dělat. Poprvé v životě dělám, že něco dělám. Je mi trapně a jsem frustrovaná, že marním svůj čas. Kolektiv je perfektní, nic lepšího jsem si nemohla přát. Jen ta práce, kdyby nebyla tak sedavá, stereotypní, klikací, virtuální...korporační. ironie, někdo opouští práci kvůli práci samotné, já zůstávám kvůli skvělému kolektivu cizinek
Každý den se vracím domů s pocitem, že ze mě někdo za ten den vysál život. Ale ne takovým tím způsobem, kdy padnete večer únavou, protože lítáte na tu schůzku a na druhou, jste plní dojmů, a těch příjemných pocitů, když se vám něco povede. S takovými pocity totiž jde pracovat do úmoru a stejně se nebudete cítit unaveni. Tak tak pak vstřebáváte všechno, abyste vůbec usnuli. Z práce v korporačce ale usnu hned, jsem mrtvá. Najali na mě asi nějakýho mozkomora, který se po po pípnutí docházky stává mým okamžitým vysavačem mého veškerého nadšení.
Tomáš mi každý den večer říká, vydrž, aspoň rok. Odpovídám mu zoufale, že mě to vysává, nebaví... Probíhá mezi námi stále neutuchající dodnes debata o tom, jestli práce člověka baví, kolik lidí jejich práce baví. Vášnivé diskuze, že práce je nutnost ne zábava. A že mě to nikdy nebude bavit ani na 80 %. Jsem jiného názoru, takže se prostě a jednoduše neshodneme. Některé dny kapituluje a říká, tak se na to vyse* a běž jinam. V těch chvílích si zase říkám, že to vydržím. Jak na houpačce.
Openspace, coffee break, meetingy, školení, SAP, hodnocení, koeficienty, URA... a věčně zpomalující se procesy. Tady je to jen o procesech. Kolečka, která do sebe zapadají, a když náhodou ne, rychle se musí nahradit novým fungujícím, který ten kolos zase pořádně nastartuje a rozjede. Kdy? To se neví. Všichni jsme výjimeční, všichni máme svůj proces, ale všichni jsme tak okamžitě nahraditelní, že ta lehkost bytí je fakt nesnesitelná. A trochu zpomalená.
Ok, někdo mi může říct, ale překlad se ti taky občas táhne. Táhne, ale s výsledkama. Když se táhne proces, táhne se z neschopnosti za strategie tiché pěny.
Smiřuju se s pocitem, že to jinak už asi nebude. Nejhorší bod v pracovním životě, nejmíň energie, co jsem kdy měla. Hledám si jiný job, ale nějaká vyšší moc, někdo tam nahoře, karma, Murphyho zákony, jiný cíle, říkejte si tomu jak chcete, nakonec všechno změní o 360 stupňů a je tak trochu konec. Na konci je pak úplnej konec. Konec týhle jedný fáze, na kterou se mě lidi často ptají. A tady je sumarizace ↑ .
Jak ale říká jeden můj kamarád, proti gustu žádný dišputát, a pro někoho pro koho není mozkomor překážkou, je to třeba růžový svět, tak jako pro ty, co z velkých kolosů odešli a našli svá růžová místa jinde.
Jing a jang. Jinak to prostě nejde. A nepůjde.
G.
Žádné komentáře:
Okomentovat